Obvykle z naší minulosti.
Z dětství, ve kterém se nám něco stalo, zažili jsme nepříjemnou výchovu, nepochopení, strach o své blízké nebo pocit, že nejsem dost. Tyto pocity se v nás hluboce zakořenily, my jsme zapomněli na to, co je vyvolalo – ale cítíme je, kdykoli někdo brnkne na správnou strunku – aniž bychom si uvědomovali, že to s našimi dávnými zážitky souvisí.
Vzpomínáte?
Nekřič tady. Proč se vztekáš? Vždyť o nic nejde! Půjč mu to, vždyť jsi hodný kluk! Moudřejší ustoupí! Nebreč nebo ti jednu dám, ať máš důvod! Tak ty mi budeš odmlouvat? Podívej se na Honzíka, co on už umí! To hodné holčičky nedělají. Nech to, to je fuj!
Malá věta v dětství. A ovlivní nás někdy na celý život.